Cestovatelské tipy a rady na cesty

Paradoxy pozorované v Albánii.

Když jsem si už dovolil vybrat pobytový zájezd s putováním po Albanii, tak jsem se taky na to snažil připravit. A tak prvním poznatkem je, že o Albanii se toho předem moc nedovíte, ale pokud ano, tak je to moc strohé a téměř vždy zaměřené na prožité potíže s cestováním. Ale protože už jsem do Albanie jednou nakoukl, někdy v roce 2006, tak mohu už i posuzovat vývoj v albánských poměrech. Článek popisující zážitky z roku 2010 ještě popisuje horor při pohybu Albánií a to hned na hranicích s Černou Horou. Samopaly, čekání 40 minut bez šance to urychlit. Ale my v roce 2006 projížděli kolem buněk, kde se pohybovali úředníci v bílých pláštích, auta najížděla do jámy plné tekuté desinfekce, a zrychlení přesunu se dalo realizovat tím, že řidič znalý poměrů strčil do kapsy bílého pláště jakýsi ten obolos- úplatek a jelo se hned. Nyní v roce 2014 tu vše jede jako po másle, osobní auta plynule, autobus si počkal už jen 30 minut, protože ještě pořád ověřují čísla pasů. Ale i jedna cestující majíce jen občanku se do Albánie s námi protáhla. Měla z toho dopředu nedobré tušení, ale šlo to. Čti více…

Den posledního, již zpátečního, přesunu přes Albánii.

Desátý den pobytu v sobotu ráno nastupujeme do autobusu i se svými zavazadly, zatěžkanými dárky z Albánie, zejména pak albánským koňakem značky Skanderberg, abychom se cestou do vlasti podívali na něco historie do města Durres a Tirana. A večer pak nocovali v tomtéž hotelu v Černé Hoře ve městě Ujcinj.
Cestou jsem již vnímal místní silnice jinak, než bylo naše první poznání. Zdály se mi lepší a rozpoznal jsme i více úseků dálničního typu, prostě jaksi jsme si zvykli na tuto situaci. Ale pořád to bylo pomalé, zejména, když se projíždělo městem Fier, kde kdysi byl průmysl a nyní jsme viděli jen opuštěný areál velké fabriky. Ve městě snaha po zlepšení, ale na první pohled marná snaha.

Za městem jsme nafotil jakýsi začátek stavby dálnice, kde pořád jen stály stavební stroje a nic se nedělo.

Ale snad se to změní i k lepšímu. No a pak jsme dojeli do města Durres, po česku Drač. je to město kde se objevili nové hotely, kde jedete po hlavní třídě, která moc nová není, ale v bočních uličkách to žije. Kde je spousta rozestavěných hotelů a bordel kolem nich. Jen malé výjimky se daly zahlédnout. Po delší době a po poradě s místní policí se podařilo najít směr do historického centra.

Den s dopoledním výletem k vykopávkám ve městě Orikum.

Podle rozpisu měl být den devátý dnem volna, ale našlo se řešení jak se jet podívat na vykopávky u městečka Orikum, které je asi 5 km od našeho ubytování. A tak se dopoledne jelo do městečka, kde ti co rádi nakupují, mohli na hlavní třídě vystoupit a nakupovat, a ti co se zajímají o památky v Albánii měli možnost si užít ještě poslední paradoxy v albánském životě a myšlení.
Navštívit tyto památky z doby, kdy se zde pohyboval i pozdější Gajus Julius Cezar, nebylo jen tak. Z hlavní třídy v městečku, kde je každý obchod se stejným sortimentem, ale jen s různou cenou, se odbočilo po nově zbudované komunikaci mezi soukromými a mírně řečeno i oplocenými pozemky pro pastvu ovcí, se dojelo až k něčemu, co připomínalo pláže a co v budoucnosti něčím takovým i být může.

A pak se autobus zastavil u brány a vyšel nás uvítat důstojník Albánské armády a zajistil nám průvodce, zapsal do evidenční knihy a my mohli i s autobusem zajet do místa, kde si nás převzal anglicky mluvící průvodce a dal nám základní výklad o historii. Ale než začal, sdělil nám, že vojenské objekty nesmíme fotit, ala památky fotit můžeme. Takže s respektem jsme nafotily jen rozložené prefabrikáty malých bunkrů z doby, kdy v Albánii vládl Hodža a jeho režim, ale tady na vojenské základně sil NATO, už jsou tyto bunkry a bunkříky jen odloženy a jsou nepotřebné.