Cestovatelské tipy a rady na cesty

Naše zastavení ve Vrátné dolině v Malé Fatře .

Pro nás zajet do těchto končin to byla vzpomínka na dobu před 45 lety, kdy jsme tu byli se školou na lyžařském výcviku, kdy se jezdilo jen na kotvách a lanovka ve Vrátné byla jen sedačková pro dvě osoby.
Bydleli jsme tehdy ve Štefanové, někde na konci a bokem dědiny. V rámci vzpomínek nám zůstala jen hospoda v novém socialistickém hranatém objektu. Ten tu jediný byl k poznání při naší podvečerní procházce, ale byl taky jedinou stavbou před rozpadnutím a zarostlý kopřivami a náletovou dřevinou. Vše ostatní tu bylo jako nové, opravené, kolem samá květina.

Ale taky přes den od 7.00 do 17.00 jen placené parkoviště. Takže proto i naše zastavení v podvečer. Nebylo zrovna slunečné počasí a tak velký Rosutec nám zůstal zahalen, ale scenerie se nám jako jediná krásně vybarvila a zavzpomínali jsme. Nakonec i chata na Vyhnanově byla tou kde jsme ty výcviky přežívali. Jo to byli časy kdy se k lanovce do Vrátné pochodovalo a ještě v lyžácích šitých jen z dvojité kůže se šněrováním, přeskáče to byl luxus pašovaný z Jugoslávie.

Lanovka na hřebeny je nyní kabinková pro takových šest osob. Jezdí od 8.00 do 17.00 hodin a o víkendech až do 18.00 hodin. První den jsme sem dojeli pozdě odpoledne z Vychcylovky a už to nestálo za to, jen jsme sledovali jasnou oblohu a nádherné zabarvení hřebene. Druhý den bylo vše zakryto mraky a tak jsme jeli do Těrchové, a zastavili jsme v Těsňavách, to je soutěska, kde se točil film o Jánošíkovy a která je skutečně těsná, kam vejde jen silnice a potok. I když bylo nebe bez sluníčka bylo to zajímavé a pěkné.

Pak jsme popojeli do Těrchové a zašli se podívat pod obrovskou sochu Jánošíka, která zde stojí jako pomník na obcí.

Pak se spustil liják a bylo vystaráno o další program, protože jsem upadl přímo na foťák, a uvolnilo se zrcátko, takže se muselo jet do Žiliny a tam to opravit. Což se zázrakem podařilo a inspirovalo mě to k napsání povídky o skutečném zázraku. Odpoledne už se zase udělalo pěkně, v Žilině dokonce byl pařák den. Je-li jsme tedy na lanovku a na hřebenu, kde ještě pořádně foukalo se valily mraky, a tak na rozcestníku jsme vybrali cestu na chatu pod Chliebom.

Výběr byl skvělý, protože cesta byla v závětří na druhé straně krásné výhledy do údolí ve směru k Vrútkám kde svítilo slunce. A v cíli naší cesty pak bylo malé překvapení, protože jsme tam byli v tu dobu kolem 16.00 hodiny sami jen se třemi děvčaty co se starali o chod chaty.

A starali se výtečně, protože jedna z nich z nudy napekla škvarkové a škvarkovo-cibulové koláčky, které byli ještě teplé a voněly. Neodolali jsme a dali si je k výborné kávě. I na cestu zpět jsme si dali zabalit další kousky. Když jsme odcházeli i krásný horský pes u boudy zavětřil tu vůni v batůžku. Cestou zpět se dokonce zadařilo a mraky ustoupily a odkryl se vrchol Velkého Kriváně.

V podvečer jsme zajeli vzpomínat do té Štefanové. Přespali na horním parkovišti pod lanovkou. Ráno pak objeli hotely Rosutec a Boboty, abychom ověřili skutečnost s reklamními tabulemi.

A kolem desáté jsme se vydali na cestu do Zázrivé, kde jsme odbočili k Jánošíkovu dvoru, protože nás lákala vývěsní cedule k návštěvě. Proti nedělnímu ruchu tu byl v pondělí klídek, jen naše a správcovo auto. No a zase to stálo za to. Protože penízky na vybudování komplexu tří dřevěných stylových chalup přisypala evropská unie a majitel měl vkus a cit, takže výsledek byl moc pěkný.

Nakonec ale byl nejpěknější domeček naproti a před ním rozkvetlá zahrádka. Tohle místo slouží jako nástupní stanice na výlet přes Rosutec a proto je tu o víkendech narváno. Takže k vychutnání sem zavítejte nejlépe v pondělí, kdy se musí odpočívat po neděli.