Cestovatelské tipy a rady na cesty

Tipy pro cestovatele, užitečné odkazy, zážitky z cest a cestovatelské fotografie.

Díky za navštěvu našeho cestovatelského webu použijte náš RSS feed
a budete informováni o posledních cestovatelsých tipech.

09 Azory – konečně k jezeru Lagoa do Pogo.

Azory – díl 9 – konečně k jezeru Lagoa do Pogo.

Bylo 26.června, neděle, předpověď dávala tušit na slunečný den. Ale když jsme nasedali do
auta, na vrcholku kopce, tam někde kde je to jezero byla čepice mraků, jinak pěkně
teploučko. Bylo jen 9.30 a tak tu byl nápad, co tak se podívat do Ponta Delgada, kde je
krásný kostel, který jsme již viděli, a kam jsme i včera dojeli, ale už zavírali kvůli fotbalu Portugalsko – Chorvatsko, mimochodem vyhráli Portugalci v prodloužení na penalty. No a pro
dobrý nápad vše. Když jsme vstoupili a přistoupili k pokladně, protože tohle je kostel jako
koncertní sál a sakrální museum, tak nám bylo s úsměvem sděleno, že v neděli je vstup free.
Jo a ještě moment, dali mi na to i lístek sjetý na pokladně.
dsc_7902_54314 podíváme se do kostela . musea Igraja do Colegio dsc_7908_54320 v prostorách Igreja do Colegio se pořádají koncerty
Focení dovoleno bez blesku, hlídač za zády a všude jen mi dva z Česka. Když jsme vstoupili do kostela, bralo nám to vše kolem dech. Nic tak krásného jsme dosud neviděli, a to jsme
letos už viděli památky UNESCO ve Španělsku a Portugalsku. No prostě tak něco
nádherného, to se jen tak nevidí. Proto vřele doporučuji k návštěvě. Následovala prohlídka
galerie s náboženskými obrazy, zapůjčenými s Coimbry a pak na poschodí museum čaje s
jeho historií na tomto ostrově.
Po prohlídce jsem to už vzali jen k benzince, kde za litr chtěli jen 1.24 Euro, ale jak jsem
zjistil je to obsluhováno jen jako automat, vložíte bankovku či kartu a předvolíte, nebo něco jiného. Když mě to neposlouchalo odjel jsem k druhé benzince, kde byla obsluha, ale nalili mi plnou nádrž za 1,28 a to celých 26 litrů a něco za 39 eur. No a pak jsme už jen jeli k vrcholu. Slunce se nám vytratilo, mlha houstla a když jsme zastavili na první pozici označené
dalekohledem, že jako tady je mourador – výhled, byla tu jen mlha a vůbec se nedalo zjistit
kde to jsme. Protože věřím předpovědi z norského webu, čekali jsme deset minut a nic.
Popojedeme na nižší vyhlídku. Tady to samé, ale taky čekáme a jen sedíme v autě, před námi val – zábradlí. Pak přijela rodinka a aktivní maminka ukázal nadšeně prstem vpřed. Doběhl
tatínek a už šteloval foťák. Honem synku pojď se podívat. Synek vylezl, zamručel, rodičům
asi i vynadal a zalezl do auta a jal se dál sledovat tablet. Maminka nasupeně dala pokyn k
odjezdu na nižší pozici. My se podívali a nafotili to, co oni viděli a jeli jsme také na nížší
pozici. No a tady už bylo tolik aut, že nebyla kde to naše auto zaparkovat. Ale zcela náhodou jeden začal blikat a odjížděl. Na jeho pozici jsem tedy drze najel předběhl někoho z
protisměru.
dsc_7934_55779 konečně vidíme jezero Lagoa do Fogo dsc_7953_55798 a už se nám ten vyhled vylepšuje
No a začalo to nádherné poledne se sledováním vývoje výhledů, při změně
počasí. Najednou bylo viditelno a já se rozhodl vystoupat pěšinkou po hraně kaldery na
takovou viditelnou špičku, odkud to musí být vše vidět. A bylo. Než jsme tam došli, bylo vše vidět, bylo tam i teplo od slunce, které už bylo těsně nade mnou, ale v mlze, no prostě někde nad námi. Seděli jsme a kochali se výhledem a tichem.
dsc_7975_55820 takže dočkali jsme se toho lepšího pro dnešní den dsc_8009_55851 a mraky už ví že odcházíme, tak se to zase zahaluje
Najednou dole na silnici přijel autobus. A všichni nahoru. Pak většina dostala asi výklad a vracela se, ale čtyři jedinci to dali až na mou výškovou pozici. Já seděl jak dědeček hříbeček. Mladice, tak kolem 50 roků mě pozdravila „bondias“ a já mlčel. Ona nahlas, ten dědek je asi mrtvý či co, zdravím ho a on nic Obešla mě k vrcholové pozici a fotila a když se vracela tak zase, a to tak, že se sklonila aby mi viděla do očí říká „bondias“. A protože to říkala slovensky,
já na ni „dobrý den“. To byl
pro ni šok. Ostatní se smáli a já ji podal vysvětlení, že když neumím portugalsky, tak mluvím jen po našem, a to je dobré. Jsme v Unii a tak proč bych měl lámat cizí jazyk, když umím ten svůj. No byla pak sranda, oni byli se zájezdem z Bratislavy a hned zítra jedou na další ostrov A pak byl zase klid, a sluníčko ukázalo jak umí malovat kontury do hrubých skal. Bylo to
prostě nádherné posezení s nádherným prožitkem. Ale vše končí a jde se zpět. Cestou jsem
fotil severní pobřeží a taky elektrárnu na horké vody z nitra země poblíž Caldeira Velha, která je z vrcholu dobře viditelná.
No a při dalším sjezdu jsme v jenom místě viděli, jak je tady ostrov široký, bylo z jednoho místa vidět z jednoho břehu na druhý, ze severu na jih.
dsc_7995_55837 a ještě pořád fotíme dsc_8019_55860 no a vidíte jak to rychle mění podmínky
Další plán byl podívat se cestou v obci Aqua de Pau, kde jsme už byli navečer u poutního kostelíku. Na hnědé směrovce bylo napsáno Caulora a značka, která vypadala jako něco co by mohlo patřit k historii. Poprvé jsem našel tu správnou odbočku, další dlouho nebyla a tak jsem odbočil odhodlaně do jednosměrky. Jel mezi vysokými kamennými stěnami a najednou po
mírném stoupání přede mnou nic. Jo byl tam zlom a silnice se prudce propadala. Po
zkušenostech z prohlídky majáku u Nordeste, jsem to hodlal vzdát, začal jsem v té
jednosměrce couvat v domnění, že tu nikdo a v neděli nejezdí, ale omyl. Najednou za mnou
další dvě auta, blikala, troubila a divila se co dělám. Představa, že bych tak prudký kopec nazpět nevyjel mě děsila. Ale nakonec jsem se rozhodl, když oni, já to dolů taky zvládnu. No jel jsme po novém betonu, který byl mocně potažen černou gumou od pneumatik, ale jaksi jsem to sjížděl, ale nakonec bylo vizuelně přede mnou jen moře. Kde ty auta přede mnou zmizela. Ano byla tam prudká zatáčka za roh a tam pořádné překvapení. Totiž tady zbudovali téměř
nové místo k rekreaci. Parkoviště, chodníčky, lehátka a dokonce i WC, které v té samotě
splachovalo. No a přes silnici vedoucí kolem černých skal ploty a za nimi vily. Sídla, která
jen tak nespatříte. Skoro jako někde v Halywoodu. Palmy, květy trávníky, mezi černými
zídkami pak domy s vlajkami různých států. Bylo vidět i soukromé bazény. No prostě úžasná vychutnávka pro architekty. No a postupně na straně oceánu překrásné skalní útvary.
dsc_8050_55890 kolem krásné domečky a zahrádky dsc_8054_55894 a taky krásné scenérie
A zase jednou to končí a jede se dál. Jeli jsme směrem k Viila Franka, ale podél moře jsme
jen popojeli v obci Aqua de Pau na místo, které bylo skutečnou cílovou, bylo to ono Caulora. Byl tu kostelík ze 16 století, kterého si málo kdo všiml, protože jel na konečnou, kde byla
požitková hospůdka nad oceánem, malé koupaliště, jakoby v mušli zbudované a v něm
převážně mladíci a nad nimi hlídající a přísní plavčíci. Za tím pak molo a přístav pro malé
rybářské lodičky, které tu stály vytažené na břeh.
dsc_8084_55919 a našli jsme co jsme hledali, to je místo s historií a nazývá se Caulora dsc_8098_55932 je tam malé koupaliště
No a zase popojetí, a to už jedeme po nové silnici na pobřeží pod mohutným skalami nad
námi. Přes betonové zábradlí skvělé písečné pláže plné lidí a na parkovišti plno aut.
Dojeli jsme do Villa Franka, pobřežní scenerie nic moc a tak se po dálnici vracíme abychom
ještě navštívili město Lagoa. Zjistili jsme, že to je takové průmyslové město, malé domečky
na ulicích postávají zevlující chlapi, špatný celkový dojem. Ale nevzdali jsem to a dojeli až k místu, kde nás překvapilo veřejné, placené koupaliště.
dsc_8116_55949 a na jejich konci i zajímavý hotel dsc_8118_55951 a to je pak veřejné koupaliště ve městě Lagoa
No a tak víme, kam zajet ten poslední den pobytu a bez auta. Je zde totiž i plavecký bazén,
brouzdaliště a možnost plavat v oceánu bez velkých vln. Vše moderně řešené v zajímavé barevné kombinaci. Dá se sem dojet
autobusem číslo 311 a v týdnu to jezdí dosti často.
A to je pro dnešní záznam konec. No a co dodat, musel jsem si umýt auto, protože cestou z
výšin jsme si dali zkratku po místní štěrkové silnici. Na začátku to byl asfalt, ale ten se
proměnil v prašnou silnici v zářezu. Ale to by nebylo tak zlé. Uprostřed této „zkratky“ proti
nám na plnou šíři zářezu krávy, pěkně ztahané, pomaloučku, dávaje nám najevo, že nás tu
moc rádi nevidí. Některé se chovali přesně jako zvědavá babka, zírala a zírala, až si řekla to
jsou ale blázni, co tady dělají.
Nikdo jim nevelel a přesto věděli, že právě před námi mají odbočit na pastvu. Jedno tele se chovalo skutečně jako tele, mělo na noze řetěz a na krku lano a to se mu pořád pletlo pod nohy, šlapalo si po laně či řetězu a bylo z toho celé špatné. Jen
matka kráva jej pokaždé potrkala vpřed. Bylo to zábavné. Ale když jsme pak po jimi prošlapané
cestě jeli, nešlo se vyhnout jejich potřebám, které hojně odkládali na cestu a tak jsme musel
auto po zastavení u hotelu umýt. Najeli jsme ten den asi 110 Km.
A to je pro dnešní vzpomínku skutečně vše.

Similar Posts:


 

Both comments and pings are currently closed.

Není možné komentovat.